Kdo se smrti bojí, ztrácí radost ze života

V magazínu Mladé fronty Dnes vyšel rozhovor s paní Věrou Luxovou, které před deseti lety zemřel manžel Josef na leukémii. V rozhovoru se vrací k tomu období a bez obalu říká, jak to prožívala. Dovolte mi ji citovat. „Poslední hodiny jsem prožila v odevzdání Josefa do nového domova. Pro mě to byla hluboká zkušenost víry, protože jsem měla pocit, že tam opravdu nejsem sama. Během posledních deseti let byly chvíle, kdy jsem se k tomu okamžiku ráda vracela, protože jsem tehdy cítila Boží přítomnost. Získala jsem jistotu, že život pokračuje dál. Bylo to tak silné, že v duchovní rovině jsem nic silnějšího nezažila. prožila jsem to i s dcerou Veronikou, která u toho také byla.“

Jak je možné, že žena, které umírá manžel, cítí takový pokoj? Pro většinu lidí je zkušenost se smrtí hlubokým duševním otřesem, mnozí vyhledávají pomoc psychiatra, aby se uklidnili. Věra Luxová říká, že cítila silnou Boží přítomnost a posilu. Zdá se, že v tom okamžiku byla v nějaké bublině bezpečí a pokoje. Jsou i další případy lidí, kteří stáli tváří v tvář smrti pokojní a radostní, jako by jí samou pohrdali.

Například Mistr Jan Hus. V Praze spolu s Jeronýmem Pražským vtipkovali o smrti. „Mnohokrát jsme o ní slyšeli a nyní uvidíme, co dokáže.“ V ten čas se již schylovalo k obžalobě Husa z kacířství. To znamenalo téměř jistou smrt ohněm. Hus se dostavil do Kostnice na koncil, aby obhajoval své učení a víru, ale hned po příjezdu byl lstivě zajat a uvězněn, navzdory slibům a glejtům císaře. Optimismus a víra ho neopustili. Píše svým přátelům do Prahy: „Husa ještě není pečena a nebojí se upečení, protože na svatého Martina se husy nejedí.“ Z toho je vidět, že si ze sebe a své nešťastné situace dovedl dělat legraci. A za druhé je zřejmé, že se nebál zemřít. Kdyby se smrti bál, nezvolil by si ji. Mohl odvolat své učení a tak si zachránit život. Neodvolal. Proč? Pro svědomí odpovědné Bohu. A kvůli svým následovníkům, kteří by to považovali za zradu. Ještě když byl v Praze napsal „Lepší je dobře zemřít, než zle živu býti.“ Tím v podstatě říká, že je lepší zemřít smířený s Bohem, než si zachránit život lží a pak se do konce života trápit výčitkami svědomí. Hus byl ryzí a poctivý člověk. Neměl rád klam a přetvářku v jakékoli podobě. Přitom miloval život a uměl se z něj těšit. Své přátele vyzýval k veselí a radosti. Rozhodně to nebyl přísný středověký asketik. Před tím, než se odevzdal Bohu rád chodil do hospod, hrál šachy až k zuřivosti, miloval dobré jídlo i oblečení a hledal uznání od lidí. Později toho litoval. Jednou vyjádřil zajímavou myšlenku: „Kdo se smrti bojí, ztrácí radost ze života.“ Každý člověk chce být radostný a šťastný. Ten, kdo na životě lpí, nedokáže se z něj radovat. To umí jen ten, kdo se nebojí život odevzdat tomu, kdo ho dal. Mnozí si myslí, že svým pečováním o život a starostmi dosáhnou štěstí. Ale to je omyl.

Ježíš říká: „Nedělejte si starost o svůj život, o to, co budete jíst, pít, co si budete oblékat. Což není život víc než pokrm. Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?“ Mt 6.25-27

Jinde říká: „A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou, bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle.“ Mt 10.28

Jak můžeme dosáhnout této svobody, abychom se nebáli o svůj život? Jak to udělat, abychom se nebáli žít, nebo umřít? V listu Židům je odpověď. „Protože sourozence spojuje krev a tělo, i on se stal jedním z nich, aby svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla, a aby tak vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý život v otroctví.“Žd 2.14-15 Ježíš Kristus se stal jedním z lidí, byl učiněn plným člověkem, ačkoli to byl Syn Boha. Umřel na kříži proto, aby nás, lidi, vysvobodil z otroctví strachu. On svojí smrtí porazil smrt. Ježíš miluje každého člověka a jelikož je ze srdce přející, chce, aby každý byl spokojený a šťastný. Proto umřel, aby svojí smrtí porazil smrt a tak nás vysvobodil k radostnému životu. Svojí smrtí nám otevřel cestu k Bohu Otci a smířil nás s ním. Kristova politá krev je stále aktivní a očišťuje hříchy každého, kdo mu je přizná a lituje Jak můžeme vejít do prostoru pokoje a bezpečí, kde se již nebudeme bát smrti?

Věra Luxová řekla jednoduchou větu, která je pro nás odpovědí. „Odevzdala jsem Josefa do nového domova.“ Kam ho odevzdala? Bohu do jeho království. To je nebe. Nebe je realita. Odevzdejme sami sebe i své blízké Bohu a nalezneme nepředstavitelný pokoj a radost. Jiná cesta ke štěstí neexistuje. Ale kdo se chce vzdát sám sebe, svého práva řídit si svůj život podle sebe a být svým pánem? Kdo se chce odevzdat Bohu? Podle Komenského je hlavním problém lidí jejich samosvojnost – každý chce být svým vůdce, rádcem, ochráncem i pánem. To je kořen všech lidských trápení. Lidé drží svůj život ve svých rukách a tak nemohou dojít pokoje. Řešení je podle Komenského rezignace – odevzdanost. Vzdát se svých jistot, pojistek a záruk. Přestat spoléhat na svoji moudrost, sílu, bohatství, krásu, slávu a přízeň lidí a odevzdat se Bohu se vším co mám a co jsem. To je ta cesta do stavu blaženosti, do bubliny Božího milosrdenství.

Z modlitebních dopisů Davida L.