Vidění na konferenci 2007

Rozlehlá pláň zaplavená národy. Na pláni jsou oblé, ale velmi vysoké hory. Tančíme Bohu na vrcholu hory. Najednou nás zaplavilo světlo přicházející shůry, jakoby se otevřelo nebe a vylévala se na horu Boží sláva, světlo, majestát, živá voda, požehnání. Tančili jsme a uctívali Boha dál a hora se začala snižovat, až se snížila na úroveň pláně. Všechno požehnání z hory se vlilo mezi lid okolo té hory. Najednou jsme byli na další hoře a zas tančili v uctívání, vše se opakovalo, hora naplněná Boží slávou se snížila a požehnání bylo vylito mezi lid a zaplavilo zemi. A tak dál, hory se postupně snižovaly až zmizely a pláň se naplnila Božím pokojem a požehnáním. Pomyslela jsem si: „Jak člověk v této úloze obstojí, aby nepadl pod Boží mocí a aby nezpychl, že Bůh skrze něj dělá tak mocné skutky?“

Přišla mi odpověď: „Jedině v plášti pokory!“

A vision in August 2008

I was sitting at the foot of the Mount of Olives which was covered by Jewish graves, directly opposite the Golden Gate. Jesus was sitting next to me and let me the experience of His heart’s burden. I could hear in my heart: ,,Oh Jerusalem, the Holy City. Jerusalem, my home.“ Jesus was crying and told me: “You can be the watchman of the Golden Gate.“ Some fears how to deal with that rose inside me, drought, the tombs, tension, heaviness. However, yes. Suddenly we were floating with Jesus above the valley, in front of the Golden Gate. He invited me to dance, he took my hand, we were dancing both a dignified and cheerful Israeli dance. It was very light and easy. I felt that there were some other dancers as well. Suddenly, the graves opened and resurrected ones went out there.

A vision in October 2008

There is some excitement in front of the Golden Gate in the area above the valley. There are crowds of people, dancing a modern dance briskly and cheerfully. They seem to be from different nations. Excitement and expectation are growing, anticipation of coming the King. Desire for encounter is enormous, all within us is calling with desire: „Come, Lord, come“. Suddenly, behold, He is coming, the King is aproaching, also lots of people are coming with Him. We run towards Him, dancing out of joy around Him. He is welcoming us, laughing, greeting us and is happy. We are dancing and crying for joy. We are rejoicing, playing, dancing, playing the drums. Resounding, cheerful music and singing can be heard everywhere. Full of respect we are accompaning Jesus to the gate. He is walking, leading the crowd. There is a triumphal sound of blowing, Jeshua is entering the Golden Gate first, tubes are played as fanfares, everything is majestic. It’s triumphal parade and the King is coming to the Temple Mountain. The crowds are cheering and waving to give Him praise. The whole city is dancing, we are all happy and we follow Him. Later everything is falling silent, soft early evening light is spreading around. „A new day is arising“ can be heard from the silence.

Ráda čtu svědectví lidí jak Pán Ježíš jedná a tak jsem se rozhodla něco napsat o mých zážitcích z českého modlitebního domu v Jeruzalémě, kde jsem s Ivou žila necelé 3 měsíce.

Letěla jsem do Izraele už po sedmé. Byt je na nádherném, strategickém místě. Modlitební závazek pro mne, jako dobrovolníka na delší dobu, byl 2 hod.ráno a 2 hod. Večer. Pomáhala jsem s veškerou správou domu, přivítání hostů, úklidem atd.

Byt je krásně zařízen, připadala jsem si zde jako princezna. Skupiny, které tu byly si pochvalovaly rodinné prostředí. Prožívali jsme požehnané chvíle ve chvalách i na modlitbách. Pán nás vedl i do proklamací za Izrael, Česko,Evropu a dával proroctví i osobní pro jednotlivce.Každý den jsme vítali Krále Králů a končili žalmem 24 s proklamací. Já osobně mám srdce pro ortodoxní malé kluky. Pán mi před lety dal vidění těchto hochů a od té doby se za ně modlím.

Olivová hora je arabské území a Pán mi zde rozšířil srdce. Malé i velké děti si hrají před domy sami. Dojalo mě, že jedna asi 11­cti letá holčička vítala Ivu, tulila se k ní a říkala jí, že ji má ráda. Tato holčička pomáhala lidem kteří přiletěli z Česka najít cestu,někdy je vzala za ruku a odvedla k nám. Jednou takhle dovedla pastora z arabské církve a řekla mu, že tady bydlí ty 3 spravedlivé ženy. To mě zasáhlo v srdci. Chtěla jsem s dětmi navázat kontakt. Koupila jsem švihadlo, šla za nima před dům a učila je skákat. Hrála jsem s nima kuličky nebo drápky s kamínky. Byly rády za můj zájem o ně, hned mě obklopily a překřikovaly jeden druhého, byla to pro mě nová zkušenost. Po určité době na mě volaly,, Dášo!“,a některé mě objímaly. Byla jsem šťastná a děkuji Pánu, že se za ně s láskou mohu modlit.

Arabové jsou velmi pohostinný, soused mě provedl celým svým domem. Příkladné je, jak jsou děti poslušné a mají úctu k rodičům a ke starším. Nesla jsem 10kg prášek na praní a tatínek jednoho asi 10­letého chlapce řekl, aby mi pomohl. Tento chlapec okamžitě reagoval, hodil si balík na rameno a než jsem se stačila vzpamatovat, utíkal s ním až do našeho bytu. V těsném sousedství tohoto bytu je ještě modlitební dům německý, čínský a norský. Je zde vzájemná spolupráce a možnost se společně modlit. Zážitků bylo opravdu hodně, v neděli jsme chodili do sboru arabské církve. Prožili jsme purimské oslavy, Pesach, Den nezávislosti. Modlili jsme se na různých místech Jeruzaléma. Když jsem byla u Zdi nářků, měla jsem v srdci vděčnost, že můžu být s nima, s židovským  národem. Jen sedět, dívat se, modlit se, na někoho se usmát, s někým promluvit. Modlila jsem se i v Ortodoxní čtvrti za své miláčky, které mi Pán dal do srdce.

Pokaždé, když jsem v Izraeli jsem dojatá jak se židé radují. Když vidím židy tančit a poskakovat, toužím aby se muži radovali i v Česku .

Zvu vás tímto svým svědectvím do českého modlitebního domu, do větší hloubky s naším milovaným Pánem Ježíšem Kristem.

Šalom

Dáša

8.11.2014

Je šabat a mám svůj čas s Hospodinem, v modlitební místnosti hledím na Zlatou bránu nebo­li Milostivou bránu. Najednou vidím, že k bráně arabským hřbitovem přichází velká skupina postav. Jsou oblečeni do zlatých šatů, také do bílých a pár do oranžových a purpurových. Seskupili se v prostoru před Branou Milosti, drže vlající prapor s nápisem Ješua. Před praporem několik zlatě oděných drží veliké zlaté koruny a mnoho dalších z každé strany drží zelené ratolesti. Před nimi stojí řada v bílém a pár v oranžovém rouchu. Mají bubeníky a šofaristy. Všichni začnou hlasitě vzdávat poctu Bohu, klaní se, pozvedají koruny a ratolesti v rukou do výše ke chvále Bohu. Zpívají, troubí, bubnují. Zvuk se nese přes celé Kidronské údolí až na vrchol Olivové hory. Mám chuť se rozeběhnout z kopce za nimi. Přichází pár Arabů, ale obchází shromáždění a nesnaží se lidi rozhánět. Chvála nepřestává, je to velkolepé, najednou se všichni otočili směrem na východ, z veliké zlaté látky nad sebou vytvořili stan a znovu propukají v obrovský jásot, mávají ratolestmi a dlouho vítají Krále králů. Skládají zlatý stan, vzali se za ruce a vytvořili dlouhou řadu, daleko přesahuje šířku brány na obě strany. Začali všichni tančit, jednoduchý tanec uklánějí se Bohu, celá dlouhá řada zlatě oděných lidí a dva kruhy bíle oděných, tančí kruhový tanec. Vzápětí všichni vytvoří novou formaci a tančí v kruzích. Na konci řady zleva vztyčí zářivě růžovou korouhev s červenajícím se srdcem uprostřed. Nesou prapor do středu, před Bránu Milosti a vyznávají Králi králů, svému Ženichovi, lásku. Celá ceremonie bere dech. Uplynula hodina po poledni a celé srocení, čítající odhadem 200 lidí, se pokojně rozchází.

Pane díky, že povoláváš svůj lid ze všech světadílů a dáváš znát touhu svého srdce, chceš být vítaný, buď vítaný a vítej Králi! Haleluja, Bůh sobě skrze nás připravuje cestu. „Shalom milovaní, vítejte Krále v domě vašich srdcí, ve všech zemích a v Jeruzalémě.

S nadějí která neklame

Květa

Místo modlitby pro Čechy a Slováky na Olivové hoře má své specifické poslání strážit Bránu Milosti.  Žalm 24

Je zde však také místo, kde Bůh ukazuje svou strategii pro vedení duchovního boje, na osobní,  ale i národní rovině.

Obraz 2013

V modlitební místnosti byl viděn veliký stůl pokrytý mapami. Nad stolem se skláněli duchovní generálové a přijímali Boží plány a strategie do duchovního boje.

květen 2016

V modlitebním domě v Davidově městě přijala sestra slovo pro Čechy a Slováky:

Viděla nad bývalým Československem vysokou stabilní horu, ke které se vztahoval zbytek Evropy s nadějí a hledáním záchrany. Tak jako v roce 1948 Československou pomohlo prodejem zbraní Izraeli a poskytnutím bojových letadel i letců v kritickém čase ohrožení při vzniku státu, tak nyní poskytuje pomoc vzdušných duchovních bojových sil. Jsou to silné vzdušné zbraně a Bůh je chce ještě posílit a rozhojnit!
Přímluvy, proklamace Božího Slova, připomínání zaslíbení dané Izraeli, chvály Boha Abrahama, Izáka a Jákoba.

Tyto mocné zbraně mají moc porazit nepřítele.

Bůh nám dává nové zbraně (drony, ovládané na dálku), sílu jakou jsme zatím nezažili.

Modlitby za Izrael, to je priorita Božího srdce. Klíč k požehnání pro národy.

Češi a Slováci mají speciální pověření přijímat a sdílet strategii duchovního boje od Boha.

Jinde:

Vidění Československa jako srdce Evropy. Srdce má dvě komory, Čechy a Slovensko.

Kde je srdce, tam je celé tělo. Budeme­-li stát při Izraeli, můžeme přitáhnout celé tělo Evropy.

Mistr Jan Hus byl v Kostnici upálen jako kacíř. Je tomu pomalu 600 let. Přestože se na jeho upálení shodly všechny národy, které tam byli zastoupené svými knížaty a biskupy, dnes většina Čechů Husa za kacíře nepovažuje. Naopak. Hlásí se k němu věřící i nevěřící, pravice i levice, a dokonce i radikální nacionalistická pravice ho má za svůj idol. Každý si ho, pravda, trošku přizpůsobil ke svému obrazu.

V Husově době ho lidé velice ctili a milovali. Cítili jeho upřímnost, ryzost a čistotu. Hus učil Čechy lásce k pravdě. On sám pro pravdu obětoval svůj život. Pravda pro něj znamenala opravdovost, upřímnost. Více než mít pravdu, chtěl pravdu žít. Druhá věc, pro kterou lidé Husa milovali byla jeho jemná a neochvějná snaha jim ukázat ohromnou hodnotu, kterou mají v Božích očích. Věřil, že lidé jsou Božím obrazem, tvořeni k podobě Boha samého. To Hus znova a znova lidem zdůrazňoval a stavěl jim tuto pravdu před oči. Pozvedal a probouzel v nich vědomí jejich hodnoty, budoval jejich sebevědomí.

Dovolte mi krátký citát z Husovy Dcerky. Je to spis určený Čechům a Hus je v něm oslovuje milým způsobem jako dcerku českou. „To slyš, dcerko, viz důstojenství duše své a nestrachuj se utrpení. Aj, Spasitel plakal pro tebe; plač ty sama pro sebe. On potil se krvavým potem pro tebe a svou krev vylil a ty, jsouc vděčna, to mile pamatuj. On umřel pro tebe, umři ty hříchu pro něho i pro sebe. To slyš, dcerko, a važ důstojenství duše své a chovej ji čistě.“ Vědomí vlastní hodnoty, lidské důstojnosti je velice důležité. Podle toho se formuje i lidské chování k druhým lidem. Nikdo, kdo si neváží sám sebe, nedokáže si vážit druhých. Naopak – kdo si sebe váží, nebojí se druhým projevovat úctu a důvěru, protože ho to nijak nesnižuje ani neohrožuje.

Z modlitebních dopisů od Davida L.

Oblečte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a pravdě.
Efezským 4:24

V magazínu Mladé fronty Dnes vyšel rozhovor s paní Věrou Luxovou, které před deseti lety zemřel manžel Josef na leukémii. V rozhovoru se vrací k tomu období a bez obalu říká, jak to prožívala. Dovolte mi ji citovat. „Poslední hodiny jsem prožila v odevzdání Josefa do nového domova. Pro mě to byla hluboká zkušenost víry, protože jsem měla pocit, že tam opravdu nejsem sama. Během posledních deseti let byly chvíle, kdy jsem se k tomu okamžiku ráda vracela, protože jsem tehdy cítila Boží přítomnost. Získala jsem jistotu, že život pokračuje dál. Bylo to tak silné, že v duchovní rovině jsem nic silnějšího nezažila. prožila jsem to i s dcerou Veronikou, která u toho také byla.“

Jak je možné, že žena, které umírá manžel, cítí takový pokoj? Pro většinu lidí je zkušenost se smrtí hlubokým duševním otřesem, mnozí vyhledávají pomoc psychiatra, aby se uklidnili. Věra Luxová říká, že cítila silnou Boží přítomnost a posilu. Zdá se, že v tom okamžiku byla v nějaké bublině bezpečí a pokoje. Jsou i další případy lidí, kteří stáli tváří v tvář smrti pokojní a radostní, jako by jí samou pohrdali.

Například Mistr Jan Hus. V Praze spolu s Jeronýmem Pražským vtipkovali o smrti. „Mnohokrát jsme o ní slyšeli a nyní uvidíme, co dokáže.“ V ten čas se již schylovalo k obžalobě Husa z kacířství. To znamenalo téměř jistou smrt ohněm. Hus se dostavil do Kostnice na koncil, aby obhajoval své učení a víru, ale hned po příjezdu byl lstivě zajat a uvězněn, navzdory slibům a glejtům císaře. Optimismus a víra ho neopustili. Píše svým přátelům do Prahy: „Husa ještě není pečena a nebojí se upečení, protože na svatého Martina se husy nejedí.“ Z toho je vidět, že si ze sebe a své nešťastné situace dovedl dělat legraci. A za druhé je zřejmé, že se nebál zemřít. Kdyby se smrti bál, nezvolil by si ji. Mohl odvolat své učení a tak si zachránit život. Neodvolal. Proč? Pro svědomí odpovědné Bohu. A kvůli svým následovníkům, kteří by to považovali za zradu. Ještě když byl v Praze napsal „Lepší je dobře zemřít, než zle živu býti.“ Tím v podstatě říká, že je lepší zemřít smířený s Bohem, než si zachránit život lží a pak se do konce života trápit výčitkami svědomí. Hus byl ryzí a poctivý člověk. Neměl rád klam a přetvářku v jakékoli podobě. Přitom miloval život a uměl se z něj těšit. Své přátele vyzýval k veselí a radosti. Rozhodně to nebyl přísný středověký asketik. Před tím, než se odevzdal Bohu rád chodil do hospod, hrál šachy až k zuřivosti, miloval dobré jídlo i oblečení a hledal uznání od lidí. Později toho litoval. Jednou vyjádřil zajímavou myšlenku: „Kdo se smrti bojí, ztrácí radost ze života.“ Každý člověk chce být radostný a šťastný. Ten, kdo na životě lpí, nedokáže se z něj radovat. To umí jen ten, kdo se nebojí život odevzdat tomu, kdo ho dal. Mnozí si myslí, že svým pečováním o život a starostmi dosáhnou štěstí. Ale to je omyl.

Ježíš říká: „Nedělejte si starost o svůj život, o to, co budete jíst, pít, co si budete oblékat. Což není život víc než pokrm. Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?“ Mt 6.25-27

Jinde říká: „A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou, bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle.“ Mt 10.28

Jak můžeme dosáhnout této svobody, abychom se nebáli o svůj život? Jak to udělat, abychom se nebáli žít nebo umřít? V listu Židům je odpověď. „Protože sourozence spojuje krev a tělo, i on se stal jedním z nich, aby svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla, a aby tak vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý život v otroctví.“ Žid 2.14-15 Ježíš Kristus se stal jedním z lidí, byl učiněn plným člověkem, ačkoli to byl Syn Boha. Umřel na kříži proto, aby nás lidi vysvobodil z otroctví strachu. On svojí smrtí porazil smrt. Ježíš miluje každého člověka a jelikož je ze srdce přející, chce, aby každý byl spokojený a šťastný. Proto umřel, aby svojí smrtí porazil smrt a tak nás vysvobodil k radostnému životu. Svojí smrtí nám otevřel cestu k Bohu Otci a smířil nás s ním. Kristova politá krev je stále aktivní a očišťuje hříchy každého, kdo mu je přizná a lituje jich. Jak můžeme vejít do prostoru pokoje a bezpečí, kde se již nebudeme bát smrti?

Věra Luxová řekla jednoduchou větu, která je pro nás odpovědí. „Odevzdala jsem Josefa do nového domova.“ Kam ho odevzdala? Bohu do jeho království. To je nebe. Nebe je realita. Odevzdejme sami sebe i své blízké Bohu a nalezneme nepředstavitelný pokoj a radost. Jiná cesta ke štěstí neexistuje. Ale kdo se chce vzdát sám sebe, svého práva řídit si svůj život podle sebe a být svým pánem? Kdo se chce odevzdat Bohu? Podle Komenského je hlavním problém lidí jejich samosvojnost – každý chce být svým vůdce, rádcem, ochráncem i pánem. To je kořen všech lidských trápení. Lidé drží svůj život ve svých rukách a tak nemohou dojít pokoje. Řešení je podle Komenského rezignace – odevzdanost. Vzdát se svých jistot, pojistek a záruk. Přestat spoléhat na svoji moudrost, sílu, bohatství, krásu, slávu a přízeň lidí a odevzdat se Bohu se vším co mám a co jsem. To je ta cesta do stavu blaženosti, do bubliny Božího milosrdenství.

Z modlitebních dopisů Davida L.

Kromě mnoha jiných zážitků z cesty do Izraele, mne velmi oslovilo Mrtvé moře a hned v těsné blízkosti již po mnohá tisíciletí pramenící vodopád uprostřed pustiny v Ein Gedi. Bylo to silné připomenutí pohádky o mrtvé a živé vodě. Vzpomínáte na ni?

Bylo třeba použít nejdříve mrtvou vodu a smrt byla dovršena, potom živou vodu a život byl vzkříšen v daleko dokonalejší podobě. V Mrtvém moři je smrt, nic živého solnou koncentraci nepřežije. Voda sice má regenerační účinky na kůži, ale jen po určitou dobu. Překročíte­-li ji zahynete. Napijete­-li se jí, máte vážné zdravotní potíže. Moře nemá žádný odtok, je to nejnižší odkryté místo zemského povrchu. Voda je smrtonosná, protože nedává dál. Popojdete­-li pár metrů od Mrtvého moře, můžete objevit uprostřed pouště ukrytý životodárný zázrak. Z horského štítu vyvěrá pramen Ein Gedi, řine se pouští nedbaje na ztráty, žádoucí vyprahlá zem je sycena a tvoří překrásné přírodní útvary s bujnou vegetací. Jsem ohromena nečekaným zvratem rázu krajiny. Voda čistá, voda živá nese život již několik tisíciletí.

Připomíná mi to slova:

Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína.

Bible,Lukáš 6:38

Píše se rok 1092, touha navštívit Svatou zemi je veliká, ale cesta je nebezpečná. Mnoho poutníků bylo zabito piráty, okradeno lupiči nebo odvlečeno beduínskými nájezdníky do otroctví. Pražský kanovník Osel, latinsky Asinus, o kterém se dočteme Kosmově kronice, se však odradit nedal. Jeho jméno možná prorocky vyjádřilo, že český lid, nehledě na překážky, chce být účasten vstupu Ježíše Spasitele do svého města.

Mužská kongregace bratří těšitelů z Getseman se roku 1928 chtěla usadit v Jeruzalémě poblíž Getsemanské zahrady. Tato kongregace byla založena v roce 1922 českým knězem Josefem Janem Litomiským, který v první světové válce sloužil pacientům v nemocnici ve Vídni. Na základě této zkušenosti se hlavním posláním řeholníků stala útěcha nemocných, opuštěných a chudých. Duchovní život tohoto společenství je založen na spoluúčasti v Ježíšově utrpení před jeho zatčením v Getsemanské zahradě skrze každodenní modlitbu, v duchu Ježíšových slov „Zůstaňte zde a bděte se mnou!“. Jejich heslem je „Všechno k potěše srdce Ježíšova.“ Bratři se chtěli také modlit se za náš národ. To se dozvěděl monsignor Bartoš, který plánoval zakoupit pozemek v Jeruzalémě pro vybudování první československé kaple. Po překonání mnoha překážek se přece jen záměr podařil. Na Štědrý den roku 1934 došel z Jeruzaléma do Československa telegram: „Kup domu i pozemku proveden.“ Dům pojmenovali: „Dům Boží, brána nebe“.

Čtyři roky trvala rekonstrukce. Z Československa byl také dovezen celý vagon nábytku a české sklo, které zdobí prostory kaple až dodnes.

Situace v Palestině i Evropě se zhoršila, bratři těšitelé v srpnu 1938 informovali: „Poměry v Palestině se zhoršily. Jsou přepadávány kláštery. … Přiznávám, není nám dobře u srdce, ale jsme v rukou Božích. … Denně teče krev buď židovská, nebo arabská. … Nás zde zprávy zahraničních novin hodně straší, ale my pevně věříme a doufáme, že naše vlast zůstane, za kterou se zde ve smírné kapli denně modlíme.“

Po druhé světové válce komunistická vláda Československa uvěznila řeholníky, zkonfiskovala majetek řeholí a zakázala jim veškerou činnost. Také mnoho těšitelů prošlo vězením a pracovními tábory.

V současné době budova s kaplí slouží jako rezidence Vatikánu. Češi ani Slováci tam nepřebývají, kaple pro Čechy i Slováky upadla v zapomnění. Málokdo z nás věděl, že jsme za národ v rodném jazyku z Jeruzaléma přinášeli oběti díků, chval a proseb za odpuštění. Kdo ví, jak velkou měrou tyto modlitby ve válečných letech pomohly k ochraně Československa před větším ničením vesnic a měst a po válce k založení státu Izrael?

Jak dál? Budoucnost byla svěřena nám, další české a slovenské generaci. Doba pokročila a Bůh dal novou vizi a nové místo k modlitbám v rodném jazyku. Opět na Olivové hoře, ale blíž k bráně, kterou má Ješua znovu vkročit do svého města.

Připravujeme cestu Králi králů, cestu kterou přichází do našich srdcí, domovů, vesnic, měst, národů a do svého milovaného Jeruzaléma.Jsme tady zase,Češi a Slováci. Nemusíme putovat celý rok přes moře, pouště a močály, obávaje se útoků lupičů. Přiletíme do zaslíbené země pohodlně za necelé 4 hodiny. Ve víře, že naše modlitby ovlivňují dějiny, přinášíme přímluvy a vyprošujeme déšť požehnání pro naši zem. Děkujeme všem, kteří se již přidali k pravidelným modlitbám v jeruzalémské Bráně Milosti a přijeli do Česko-slovenského domu modlitby. Zveme vás všechny, s kterými Bůh počítá, k modlitbám za naše rodiny a národy.

Pojďme společně volat:

Brány, pozvedněte svá nadpraží!

Věčné vchody zvedněte se, vchází Král slávy!

Kdo to je ten Král slávy?

Hospodin, silný a udatný, Hospodin udatný válečník,

Otevřete se, brány srdcí lidu, brány vesnic, měst a národů, vchází Král slávy! Kdo to je ten Král slávy?

Hospodin zástupů, on je Král slávy!

Vítej Ješuo, vítej.

Se sesterskou láskou

Květa

Srpen­ 2008

Seděla jsem na Olivetské hoře, na straně, která je posetá hroby, přímo naproti Zlaté bráně, vědouce, že pod námi v údolí jsou hrobky proroků. Ježíš seděl vedle mne a dal mi prožít tíhu svého srdce. V srdci mi znělo: „Jeruzaléme, město svaté. Jeruzaléme, můj domove“. Ježíš plakal a potom řekl: „Můžeš být strážcem Zlaté brány“.

Při tom pomyšlení se ve mně vzbudily obavy, jak to zvládnout. Takové sucho, ty hrobky, to napětí, ta tíže. Ale, ANO. Najednou jsme se s Ježíšem vznášeli v prostoru nad údolím před Zlatou bránou. Pozval mě k tanci, vzal mě za ruku, tančili jsme důstojný a přitom veselý izraelský tanec. Bylo to velmi lehké a snadné. Tušila jsem, že dál jsou i jiní tanečníci. Najednou se otevřely hroby a z nich vycházeli mrtví.

Říjen 2008

Rozruch před Zlatou bránou (Brána Milosti) v prostoru nad údolím. Je zde mnoho lidí, tančí svižně a vesele, jsou z různých národů. Napětí a očekávání roste, přijde Král. Touha po setkání je obrovská, vše v nás volá: „Přijď Pane, přijď.“ Náhle spatříme, jak přichází a s ním mnoho zástupů. Běžíme mu vstříc, podává nám ruku, usmívá se, je šťastný. Tančíme kolem něj radostí a zároveň pláčeme vděčností. Hrajeme, zpíváme, troubíme, bubnujeme. Hlasitá, veselá hudba a zpěv se rozléhá všude. Přicházíme k Bráně Milosti, zazní hlasitý triumfální zvuk troubení a Ješua vchází první branou do svého města Jeruzaléma na Chrámovou horu. Vcházíme za ním, hudba utichla, svítí měkké teplé podvečerní světlo. Z ticha zazní: „Začíná nový den“.